UŽ SNĚŽÍ UŽ CHUMELÍ
Miloš Kratochvíl
.
Zahlédl jsem Ježíška!
Ráno přiběhl Oťas podívat se na dárky. My to tak děláme vždycky. On přiběhne k nám, ukážu mu, co jsem dostal, a pak jdeme zase k nim.
„U nás Ježíšek večer nebyl,“ přiznal jsem. „Nestihl to. Přijde dneska. Po obědě.“
Ota na mě mžoural, jako by mu vypadla skla z brejlí. „A víš to jistě?“
Co jsem mu na to měl říct? Jak může někdo úplně jistě vědět, jestli k němu přijde Ježíšek? A zvlášť druhý den. A v poledne. S tím jsem žádné zkušenosti neměl. Ani jsem o tom nikdy neslyšel.
„Ale jo, on přijde,“ řekl Ota, když jsem já neříkal nic. „Uvidíš, že přijde. Tak čekej. Já se tu nebudu motat.“
Bylo to celé takové zvláštní.
K hodobožovému obědu jsme zasedli jako ke štědrovečerní večeři. Akorát že měl smaženého kapra s bramborovým salátem už jenom tatínek, my ostatní krůtu. A směli jsme jíst rychle jako jindy.
Všichni jsme seděli u stolu, když se ozval zvonek. Ne Ježíškův. Zvonek od vrátek. Ale taky jen tak cinknul, jako by chtěl ten ježíškovský napodobit.
Vyběhl jsem ven. U vrátek leželo na smrkové větvičce červené auto. Ne na vysílačku, jak jsem si o něj chtěl napsat; mrňavé, že se vešlo do dlaně. Rozhlížel jsem se na všechny strany, ale nikde nikdo nebyl.
Hned na chodbě jsem to autíčko vyzkoušel. Bylo na setrvačník, ale stejně šikovné jako to na vysílačku, co se nepřevrhává. Jak do něčeho najelo, odrazilo se a šupajdilo jinam.
Šel jsem s ním do kuchyně. A najednou jsem oknem zahlédl Otu Pivoňku. Opatrně vykukoval ze zachumeleného živého plotu za naší garáží. Když si myslel, že ho nikdo nevidí, vyrazil jako zajíc a pelášil domů.
Vtom se ozval Ježíškův zvoneček.
Bára byla v pokoji u stromečku první, protože já se díval za Otou, dokud nezmizel za rohem u pošty. Slyšel jsem, jak Barča vříská radostí: „Dostala jsem všechno, co jsem si přála! Ježíšek to věděl!“
Věděl.
Já taky v té hromadě dárků neměl ani jeden, který bych nechtěl, nebo který by se mi nelíbil.
„Tak z čeho máš největší radost?“ zeptala se mě maminka a mrkla na auťák s vysílačkou.
„Ze všeho,“ řekl jsem po pravdě.
Pevně jsem však sevřel v dlani to malé červené autíčko, aby vědělo, že bych ho za žádné jiné nevyměnil.
„Opravdu ze všeho?“ usmíval se spokojeně tatínek.
„Jo. A taky z toho, že jsem dneska poprvé zahlédl Ježíška,“ řekl jsem.
(Ukázka z knihy Už sněží, už chumelí aneb Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my)
.
kompletní aktualizovaná
ŽIVOTOPIS A DÍLO NA WEBU FILMOVÁ DATABÁZE
PROFIL AUTORA NA PORTÁLU ČESKÉ LITERATURY
MILOŠ KRATOCHVÍL V SCIENCE FICTION
.