JEJDA A HELEMES
Miloš Kratochvíl
Ukázka z knihy: kapitola Sáňkování
Pokašlávání a škrábání v krku po ledové koupeli v horském jezeře Helemese nezlomilo, ale ani nepoučilo. Ukázal na nejvyšší horu Obřích hor s bílou sněhovou čepicí: „Tam poznáš, že nejsi otužilejší než my, obři!“
„Tak tohle bude můj konec,“ pomyslel si smutně Jejda. „Tam už mě nic nezachrání.“
Z vrcholu hory se nedá utéct. Dolů se dá snadno spadnout, ale zmizet výš už není kam. Jedině do nebe. A tam se skřítkovi nechtělo. Nemohl však Helemesovi říct, že se mu na bílý vrcholek nechce a že tam nepůjde. Obra nikdy nezajímalo, co se Jejdovi chce a co ne. A o nějakém půjdu nebo nepůjdu nemohla být taky řeč. Helemes ho zamkl v kapse dřevěným knoflíkem a už s ním stoupal ke skalám. Cesta to byla těžká. Sníh neležel jenom na vrcholku. Helemes se do něj bořil až po pás už v úžlabině, která k vrcholu vedla. Ale nereptal. Liboval si, že se pořádně zahřeje a nastřádá si teplo do zásoby. Když se s Jejdou v kapse vydrápal na vrcholek, začalo se stmívat. Při pohledu na strmé srázy pod nohama a na blížící se tmu nebylo Jejdovi dvakrát dobře. Zato Helemes si prozpěvoval obří písně, byl samý vtípek a poťouchlost. Vedro z něj sálalo jako z přetopené pece a tak navrhl: „Bundy a košile dolů!“ Skřítkovi se nechtělo, ale obr mu rychle pomohl. Seděli na sněhové čepici nejvyšší hory Obřích hor do půli těla svlečení a Jejda si v hrůze uvědomoval, že jediné, co ho v no ci přikryje, bude černá tma. A tma nehřeje, to ví každý… „Helemesi, zapal
svíčku,“ zaškemral.
„Ne,“ zamítl to rázně Helemes. „Žádnou nemám.“
„Máš. V kapse. Vím to, vždy tam bydlím,“ ujistil ho Jejda.
Obr se zachechtal. „Do kapsy se ti zachtělo, co, zimomřivko?“ „Vyndej ji z kapsy sám,“ navrhl skřítek. „Rozsviť ji. Vždyť na mě nevidíš.“
„Nepotřebuji na tebe koukat,“ ušklíbl se Helemes. „Znám tě ažaž!“
„Možná znáš, možná neznáš,“ řekl skřítek záhadně. „Je tma a nic nevidíš. Co když se oblíknu?“
„No to ne! To si na tebe posvítím!“ změnil názor obr. Hned tahal z kapsy svíčku a zapálil ji. „Musí svítit celou noc! Jasný?!“ „Jo,“ přikývl skřítek. „Sednu si k ní blíž, abys viděl, že nešvindluji.“ Jejda si přisedl ke svíčce, jak nejblíž to bylo možné.
Svíčka má malý plamínek, ale i malý plamínek hřeje. Obra moc ne, ale pro skřítka ta troška tepla stačí. Jejdovi bylo příjemně, jako by seděl u krbu. Z Helemese horko z výstupu na vrchol brzy vyprchalo a plamínek svíčky ho nezahřál. V mrazivé noci tuhl víc než v ledové vodě jezera. Ráno byl zmrzlý jako rybí filé. I barvu měl stejně mramorovou! Vlasy, vousy a obočí mu postříbřila jinovatka.
Pokašlávání a škrábání v krku po ledové koupeli v horském jezeře Helemese nezlomilo, ale ani nepoučilo. Ukázal na nejvyšší horu Obřích hor s bílou sněhovou čepicí: „Tam poznáš, že nejsi otužilejší než my, obři!“
„Tak tohle bude můj konec,“ pomyslel si smutně Jejda. „Tam už mě nic nezachrání.“
Z vrcholu hory se nedá utéct. Dolů se dá snadno spadnout, ale zmizet výš už není kam. Jedině do nebe. A tam se skřítkovi nechtělo. Nemohl však Helemesovi říct, že se mu na bílý vrcholek nechce a že tam nepůjde. Obra nikdy nezajímalo, co se Jejdovi chce a co ne. A o nějakém půjdu nebo nepůjdu nemohla být taky řeč. Helemes ho zamkl v kapse dřevěným knoflíkem a už s ním stoupal ke skalám. Cesta to byla těžká. Sníh neležel jenom na vrcholku. Helemes se do něj bořil až po pás už v úžlabině, která k vrcholu vedla. Ale nereptal. Liboval si, že se pořádně zahřeje a nastřádá si teplo do zásoby. Když se s Jejdou v kapse vydrápal na vrcholek, začalo se stmívat. Při pohledu na strmé srázy pod nohama a na blížící se tmu nebylo Jejdovi dvakrát dobře. Zato Helemes si prozpěvoval obří písně, byl samý vtípek a poťouchlost. Vedro z něj sálalo jako z přetopené pece a tak navrhl: „Bundy a košile dolů!“ Skřítkovi se nechtělo, ale obr mu rychle pomohl. Seděli na sněhové čepici nejvyšší hory Obřích hor do půli těla svlečení a Jejda si v hrůze uvědomoval, že jediné, co ho v no ci přikryje, bude černá tma. A tma nehřeje, to ví každý… „Helemesi, zapal
svíčku,“ zaškemral.„Ne,“ zamítl to rázně Helemes. „Žádnou nemám.“
„Máš. V kapse. Vím to, vždy tam bydlím,“ ujistil ho Jejda.
Obr se zachechtal. „Do kapsy se ti zachtělo, co, zimomřivko?“ „Vyndej ji z kapsy sám,“ navrhl skřítek. „Rozsviť ji. Vždyť na mě nevidíš.“
„Nepotřebuji na tebe koukat,“ ušklíbl se Helemes. „Znám tě ažaž!“
„Možná znáš, možná neznáš,“ řekl skřítek záhadně. „Je tma a nic nevidíš. Co když se oblíknu?“
„No to ne! To si na tebe posvítím!“ změnil názor obr. Hned tahal z kapsy svíčku a zapálil ji. „Musí svítit celou noc! Jasný?!“ „Jo,“ přikývl skřítek. „Sednu si k ní blíž, abys viděl, že nešvindluji.“ Jejda si přisedl ke svíčce, jak nejblíž to bylo možné.
Svíčka má malý plamínek, ale i malý plamínek hřeje. Obra moc ne, ale pro skřítka ta troška tepla stačí. Jejdovi bylo příjemně, jako by seděl u krbu. Z Helemese horko z výstupu na vrchol brzy vyprchalo a plamínek svíčky ho nezahřál. V mrazivé noci tuhl víc než v ledové vodě jezera. Ráno byl zmrzlý jako rybí filé. I barvu měl stejně mramorovou! Vlasy, vousy a obočí mu postříbřila jinovatka.
.
Přejete si přidat svůj komentář? Můžete ZDE
.