Ilustrace Markéta Vydrová

PUNTÍKÁŘI

Miloš Kratochvíl

ilustrace: Milan Starý

.

Knihy Miloše Kratochvíla Puntíkáři a Duchaři se zařadily mezi nejlepší knihy roku 2009 v anketě čtenářů Kihopábitel na serveru čítárny.cz

No a tady si je můžete i koupit

            S Filipem Fialkou jsme kamarádi na život a na smrt. S ním se totiž jinak ani kamarádit nedá. Většinou vymyslí tak šílené věci, že byste ho museli zabít, a nebo se musíte smířit s tím, že půjde o život i vám!

            Skamarádili jsme se hned v první třídě. Ale ne úplně první den…

***

            Teď chodíme do třetí třídy a s Fialkou kamarádíme čím dál víc.

            Spousta věcí se za tu dobu změnila, něco je ale pořád stejné. Filda je pořád o půl hlavy větší než já, i když je pravda, že v první třídě to dělalo pět centimetrů a teď deset, protože jak jsme vyrostli, tak se nám zvětšily hlavy… Jinak si ale myslím, že jsme si podobní skoro jako dvojčata. I když já mám černé vlasy a Filip je blonďák. Jenže kdo si toho všimne, když chodíme přes léto ostříhaní dohola a v zimě nosíme stejné čepice?!

            Všechno při starém je i s Balvanem Valoušem. Pořád trčí v první lavici a cpe se jako sedmihlavá saň, takže má kvůli svačinám tak velký batoh, že větší už jsou jenom horolezecké. Trpajz Lojda, nejmrňavější kluk ze třídy, mu ho chtěl jednou z legrace schovat, ale sotva ho nadzvedl. A když mu přišel na pomoc Kočí, nebylo to k ničemu, protože tak velká věc se nikde ve třídě schovat nedala.

            Kotnour jednou vyprávěl, že slyšel, jak Balvan škemrá u ředitele Sojky, aby byly přestávky stejně dlouhé jako vyučovací hodiny, protože se nestihne pořádně najíst. Balvan Valouš ale řekl, že to není pravda a ať se Kotnour nestará, že on si to svoje stihne sníst vždycky. Tohle Balvanovi věřím. Dokáže jíst hrozně rychle, v tom na něj nikdo nemá. Houska s máslem a se šunkou v něm zmizí jako v leguánovi moucha!

            Nezměnilo se ani to, že největší blb ze třídy je pořád Hurych. Už nejezdí do Ameriky, protože tam všechno zná, a tak vždycky přinese omluvenku, že byl z rodinných důvodů třeba v Hutumalamu nebo na Kukurukuku. Například… Učitelka Vlčková se radši už ani neptá, z jakých rodinných důvodů tam jel. Jednou to udělala, zavolala paní Hurychové, že jí nejsou jasné rodinné důvody, kvůli kterým se musí letět na Ostrov královny Uru, a paní Hurychová ji zpérovala, že je přece slušnost, aby jel vnuk navštívit vlastní babičku, která tam odjela na půlroční dovolenou a při golfu se praštila holí. Taky se už Hurycha neptá, kde třeba ten Kukurukuk leží, protože nechce před třídou vypadat, že něco neví. Jenže Hurych se většinou sám přihlásí a řekne, že by stručně pohovořil o životě na Kukurukuku, protože my ostatní se tam asi nikdy nepodíváme. Je to blb. Předvádí se, jak všude byl a jak ví všechno nejlíp. I líp než učitelka – ale tohle Vlčici přeju!

***

            Měli jsme si přinést do školy jablko, hrušku, banán, okurku, papriku, mrkev… prostě nějaké ovoce nebo zeleninu, abychom je podle toho mohli nakreslit. My s Fildou na kreslení zrovna buňky nemáme a navíc nás to nebaví. Hodinu se pipláte s jedním výkresem a nakonec to na čtvrtce vypadá jako všechno možné, jenom ne to, co jste chtěli namalovat.

            Viděl jsem to černě, ale Filda mi slíbil, že obstará nějakou plodinu, kterou dokážeme nakreslit dokonce tak, že nám za to bude muset dát Vlčice jedničku. Tomu jsem nevěřil, nechal jsem to však na něm, protože podle mě nic takového ještě nevyrostlo. A on dokázal, že je někdy vážně geniální.

            Přinesl mák. Ne v makovicích. Makovici by se nám nepovedlo nakreslit ani za rok! Normální mák. Jenom ta zrníčka v pytlíku!

            Takže jsme si vzali obyčejné tužky a vesele jsme klovali na čtvrtky šedočerné tečky, zatímco ostatní se pachtili jak blázni. Kloboučníková si přinesla hrozen vína, Balvan Valouš půlku melounu, Hurych ananas a Kváček velikou dýni. Než ten mamlas nakreslil stopku dýně, my s Fialkou jsme už měli každý nejmíň půl kila máku!

J - Tuto kapitolku o kreslení věnuji skvělé malířce paní Markétě Vydrové za báječnou možnost být hostem na jejích stránkách! Děkuji!  M.K.

***

            S Fildou tedy kamarádím čím dál víc, ale je pravda, že to už několikrát bylo ve vážném ohrožení. Nejvíc asi, když jsme se snažili namluvit učitelce, že jsme napsali domácí úkol propisovačkou s neviditelným inkoustem a v sešitech to bude vidět až za několik dní.

            Měli jsme tenkrát jiné starosti než úkoly. A tak Filda vymyslel výmluvu s neviditelným inkoustem. Mně se to moc nezdálo, ale Filda tvrdil, že Vlčici překvapíme, až se nám ten úkol v sešitech za pár dní opravdu objeví. Ne nějakým kouzlem, prostě až budeme mít čas, tak ho tam dopíšeme!

            Jenže jen Filda o neviditelném inkoustu začal, přivřela Vlčice oči jako pravá šelma a já věděl, že je zle. Že na žádné překvapení čekat nebude a rovnou nás roztrhá na kusy.

            „A kdepak jste takovou zvláštní propisovačku vzali?“ zeptala se Vlčková stejným hlasem, jakým se asi ptal vlk Karkulky, když vyzvídal, kde bydlí její babička.

            „Koupili jsme ji u pana Vietnamce,“ řekl Filda.

            To nelhal. Opravdu jsme si tam oba koupili maskáčově flekaté propisky.

            Nevím, co mě to napadlo, ale já, mamlas, vietnamskou tužku hned vytáhl a ukazoval ji učitelce. Snad jsem chtěl, aby Fildovi věřila aspoň něco…

             Vlčice si propisku vzala a udělala s ní čáru. „Hm, to je zajímavé - píše normálně.“

            Já jenom polknul, ale Filda to nevzdal. „Jo. Když jsme úkoly napsali, byly normálně vidět. Ale do rána to zmizelo. Určitě se to tam objeví…“ zvedl dva prsty, jak to děláme, ale už nestačil říct, že přísahá.

            „Dost! To by stačilo!“ vybuchla Vlčice. „Dřív, než se to tam objeví, se tady objeví vaši rodiče!“

            Vzala si naše notýsky a napsala do nich mou propisovačkou od pana Vietnamce: „Píšu vám tužkou s neviditelným inkoustem, kterou váš syn vypracoval domácí úlohu. Dostavte se, prosím, do školy. Jarmila Vlčková, třídní učitelka.“

            Pro jistotu nám ještě důrazně připomněla: „Kdyby to náhodou zmizelo, tak to doma vyřiďte!“

            Žádnou náhodou to nezmizelo. Propisovačka sice vypadala jako vojenská na psaní tajných zpráv, ale náplň v ní byla obyčejná, což jsme dobře věděli.

            A tak se naši seznámili nejen s Vlčicí, ale i s paní Fialkovou.

            Máma po tomhle setkání doma křičela, že bych s Fialkou neměl kamarádit, a chtěla mi to zakázat. Táta s tím ale nesouhlasil. Řekl, že by to byla k Fildovi surovost a citová rána. Už takhle prý trpí nedostatkem blízkých lidí, když nemá tátu ani sourozence a jenom jednu babičku, a teď by ztratil dalšího člověka se kterým si rozumí a kterého potřebuje.

            „A ty si myslíš, že ho náš člověk vychová?!“ ťukala si maminka na čelo a koukla po mně. „Náš člověk nebyl nikdy svatoušek, ale teď se vedle Fialky pěkně vybarvuje!“ pleskla mě prsty přes levé ucho, což jde, protože ho mám odstálejší.

.

.

......................No není to paráda? Už je mám, celé přečtené. jsou prostě skvělí!!!

                                                                                Markéta Vydrová

.

další ukázka ZDE

RECENZE PUNTÍKÁŘI

 .